ENGLISH BELOW
Melodický punk rock založený z ex-členů Align, Samiam, Gratitude, Marble, Class of ’86, Jon Snodgrass, The Stereo, Dead History, All The Way Rider atd. „Rage Gracefully“ nyní vychází prostřednictvím Sell The Heart (USA) a Engineer Records (UK). O této kapele ještě mnoho uslyšíme.
Alan – Posílám pozdravy na druhou stranu slané louže.
(David Jarnstrom / drum) – Ahoj Alane! Je skvělé opět mluvit s někým z České republiky, opravdu si toho vážím, že sis udělal čas na rozhovor o naší tvorbě.
Alan – Řeknu to takhle. Vy jste ostřílení bardi (muzikanti), znáte se osobně mnoho let. Přeci jen. Jak vás napadlo se zformovat v Rad Owl?
David – Já, Jeremy Jessen (zpěv, kytara) a Jeremy Bergo (baskytara) jsme všichni vyrostli v Mankatu – Minnesota, což je asi 90 minut jižně od Minneapolis, kde nyní žijeme. Mankato je menší univerzitní město a když jsme byli na střední škole na začátku 90. let, byla tam skvělá punková a hardcorová scéna všech věkových kategorií. Měli jsme štěstí, že jsme viděli mnoho našich idolů zblízka, jako je Samiam, Propagandhi, ALL, Big Drill Car, Jawbreaker, Green Day a mnoho dalších kapel – jen míli nebo tak nějak daleko od domů našich rodičů.
Město Mankato podporoval místní hudbu. Všichni jsme spolu hráli v různých kapelách už od dospívání. Bylo to velmi úrodné a pozitivní místo, kde jsme mohli vyrůstat jako začínající muzikanti. Jak jsme se ve svých 20 a 30 letech dále vyvíjeli jako hudebníci, občas jsme se v našem hudebním úsilí oddálili, ale vždy jsme zůstali blízkými přáteli. Po mnoha letech hraní v různých kapelách odděleně jsme se rozhodli, že by bylo zábavné založit společně novou kapelu, která by vzdávala poctu našim kořenům a kapelám, které jsme milovali, když jsme byli ještě děti a snažili se přijít na celou tuhle hudební záležitost kterou momentálně děláme.
Naše první album (Madison Beast) vyšlo v roce 2018, na kytaru a zpěv je na něm náš dobrý přítel a kolega rodák z Mankato Ryan Felgen. Byl velmi důležitý při vývoji našeho počátečního zvuku a estetiky a byli jsme šokováni, když se rozhodl opustit Rad Owl v době pandemie. Ale zanedlouho jsme potkali našeho současného hlavního kytaristu, Ryana Tatea, ten rozhodně pozvedl náš zvuk svými technickými dovednostmi a celkovým smyslem pro muzikálnost. Ryan Tate má rád spoustu stejných kapel, na které odkazujeme na prvním LP Rad Owl, zvukově pochází z trochu jiného prostředí, což nám pomohlo vzrůst na albu Rage Gracefully trochu více. On je rodák z Minnesoty, ze severozápadu. Jsme nadšení, že ho máme!
Takže, abych to všechno shrnul, Rad Owl byl zpočátku záměrný nostalgický výlet a záminka k posezení se starými přáteli. Jsme rádi, že se z toho vyvinulo něco, co nám a doufejme, že i ostatním zní docela svěže a vzrušivě.
Alan – Ano znám skoro všechny kapely ve kterých jste hráli. Které se ale nejvíce přibližujete svou tvorbou? Samiam?
David – Všichni totálně milujeme Samiama. Zejména desky z počátku 90. let jako Soar a Billy – to na nás jako na mladé kluky, kteří začínaly hrát, měly obrovský vliv. Písně Rad Owl jako ‘Every Second’ od Rage Gracefully nebo ‘Standardized’ a ‘Divider’ (od Madison Beast) si rozhodně půjčují motivy přímo od Samiama.
Jeremy Bergo (basa) hrál v Samiam asi rok. V roce 2006 nahrál Whatever’s Got You Down a na tomto LP koncertoval v USA a i Evropě. Byl jsem s ním na tom turné po Evropě a měl jsem možnost vidět spoustu vystoupení v Německu a Francii, s The Draft (3/4 Hot Water Music) jako hlavní support. To byl úžasný zážitek pro nás oba!
Naše další předchozí pozoruhodné kapely nemají s Radem Owlem příliš společného, abych byl upřímný. Jeremy Bergo byl také v The Stereo, což byl power pop. Byl jsem v Gratitude (s Jonah Matranga z Far and New End Original), což byl více emo a přímočarý rockový proud. Jeremy Jessen (zpěv, kytara) a já jsme byli/jsme v kapele Align, která je těžký – melodický post-hardcore (podobný Quicksand, Snapcase, Helmet), a moje další současná kapela, Dead History, je v podobném duchu, i když s více shoegaze prvky. Bývalá kapela Ryana Tatea (kytara), Class of ‘86, byla velmi kousavá – zněly hodně jako písně s motivem Propagandhi, kterou máme na Rage Gracefully. A kapela Jeremyho Jessena (zpěv/kytara) z dávné minulosti, Marble, byla blíže tomu, co děláme nyní v Rad Owl – progresivní, metalický pop/skate-punk, který je křížencem Descendents/ALL a Iron Maiden.
Takže bych řekl, že jsou to spíše kapely, ve kterých jsme byli jako teenageři, které znějí blíže Rad Owl, proto je tento projekt tak zábavný. Dopřáváme toto vše vlastnímu kolektivnímu vnitřnímu dítěti! Je tu také několik kapel, o kterých jsem se nezmínil, že jsme byli spolu nebo odděleně, které se pouštějí do post-punku, brit-popu a math-rocku / pak jsou tu různí zpěváci a skladatelé, se kterými jsme také hráli (já a Jeremy Bergo často koncertují jako rytmická sekce například pro Jona Snodgrasse). Jako muzikanti vždy zkoušíme různé věci. Máme rádi všechny druhy hudby, takže potřebujeme různé projekty, abychom poškrábali své různé chutě.
Alan – Vaše druhé album s názvem Rage Gracefully, vyšlo v USA i v Evropě. Jak jste k tomu přišli? Nebo se labely domluvili mezi sebou?
David – Jeremy Bergo (baskytara) navázal přátelství s Andy Pohlem ze Sell the Heart Records během několika let spolupráce na festivale (FEST) v Gainesville na Floridě. Často tam hraje Andyho kapela Tsunami Bomb a hraje tam i mnoho kapel na soupisce STH. FEST je jeden z nejlepších punkových a hardcorových festivalů na světě a Rad Owl měl velké štěstí, že tam mohl hrát tři z posledních čtyř let, včetně roku 2024. Moje první kapela Attention při turné, (ve které byl i Jeremy Bergo), odehráli úplně první ročník FESTu v roce 2002, kdy tam bylo jen 50 nebo 60 kapel dohromady. Nyní je tu něco kolem 350 kapel z celého světa – je to velká událost.
Během procesu nahrávání Rage Gracefully jsme byli s Andym v kontaktu a líbilo se mu, co slyšel, takže když jsme dostali finální mix a master, byl na palubě, aby nám pomohl dostat to do světa. Takový milý chlap! Andy má nejen skvělý label a distribuci v USA, ale má kontakty i v Evropě, a tak zprostředkoval partnerství s David Gameage a Engineer Records ve Velké Británii. Ještě jsme se s Davidem nesetkali v reálném čase, ale byl to princ, se kterým se dalo pracovat, a byl naprosto zásadní pro to, aby se tam Rage Gracefully hodně projevil. David nás také spojil s Timem Dingleberrym v Německu, takže máme pomoc i na pevnině v Evropě. Cítíme štěstí, že nás David a Tim podporují, i když jsme nehráli jediný koncert přes Atlantik (alespoň jako Rad Owl).
Alan – Rage Gracefully, jaký máte pocit/vjem ze své odvedené práce na tomto albu?
David – Myslím, že mluvím za nás všechny, když říkám, že jsme velmi hrdí na to, jak toto album dopadlo. Pracovali jsme na těchto písních velmi dlouho, abychom je udělali tak akorát. Na osobní úrovni jsem se musel opravdu soustředit na to, abych se po pandemii dostal do špičkové fyzické kondice, abych mohl hrát na bubny v rychlejších pasáží!
Všechno, od písní a vystoupení, přes produkci a zvukovou kvalitu až po umělecká díla a obaly – to vše se sjednotilo lépe, než jsme si představovali. I s naší první deskou jsme byli velmi spokojeni, když ty písně dnes slyším, myslím, že se stále drží velmi dobře. Jako hudebníci a tvůrci jakékoli formy umění se vždy snažíte dělat lépe než naposledy. Věřím, že jsme to dokázali s Rage Gracefully. Instrumentace je tak těsná a doplňující a každá píseň mi připadá filmovější a emotivnější. Pomáhá také, že Jeremy Jessen (zpěv) si dal více času a péče se spoustou harmonií. Je to talentovaný zpěvák. Opravdu jsme ho tlačili, aby přidal více vokálních vrstev, na rozdíl od první desky, která je v tomto ohledu řidší. Když to všechno sečteme, myslím, že Rad Owl se ze zábavného malého vedlejšího projektu stal kapelou, která by měla být nyní považována za docela profesionální.
Alan – S albem jste se objevili už kde?
David – Protože jsme všichni ve více kapelách a všichni máme práci na plný úvazek a někteří z nás mají rodiny, je těžké dělat takové množství turné, na které jsme byli zvyklí ve dvaceti třiceti letech. Ale snažíme se dostat na co nejvíce míst, když to naše kombinované plány dovolí. Nejčastěji hrajeme na středozápadě, kde žijeme (Minneapolis, Chicago atd.). Dostali jsme se na jihovýchod (Atlanta, několik měst na Floridě) a severovýchod (Boston, Montreal) v Coloradu hrajeme docela pravidelně. Doufáme, že v roce 2025 budeme hrát na západním pobřeží a více i na východním pobřeží. Naším snem v seznamu bucket list je hrát v zámoří – držte nám palce!
Alan – Nejsem si jist, myslím že máte velkou fanouškovskou základnu po celém světě. Už jen kvůli předešlým kapelám. Co říkají na vznik Rad Owl? A co říkají ohlasy na nové album? Nemyslím recenze a podobně. Prostě lidé kteří vás mají rádi.
David – Měli jsme velké štěstí, že lidé tuto kapelu velmi podporovali od chvíle, kdy jsme oznámili naši existenci. Samozřejmě, v Minesotě máme základnu přátel a lidí, kteří měli rádi naše předchozí kapely, kteří nám pomáhali od prvního dne, ale ještě povzbudivější je, že se zdá, že získáváme nové fanoušky pokaždé, když hrajeme někde jinde, nebo když naše nahrávky se dostanou na nový trh (jako je Česko). Naše zkušenost v Kanadě byla neuvěřitelná – mám pocit, že jsme tam v roce 2024 skutečně přidali spoustu nových fanoušků, zvláště poté, co jsme hráli Pouzza Fest v Montrealu. A spousta lidí nám poslalo pěkné zprávy z celé Evropy, což je pro nás velmi důležité! Celkově byla odezva na nové album velmi pozitivní, jsme hodně nadšení, až se zdá, že lidé skutečně „dostávají“ to, o co se snažíme.
Alan – Můžeš nám ve zkratce popsat o čem skladby jsou nejen textově, ale i hudebně?
Doppler
(Jeremy / zpěv, kytara) – Chtěli jsme odstartovat desku něčím povznášejícím a pozitivním, protože komplet album Rage Gracefully bylo napsáno během pandemie a pokračujících politických sporů v Americe. I těžkých let pro Minneapolis. Texty jsou o obnově, reflexi, nových začátcích a udržení naděje tváří v tvář těžkému okamžiku ve vztazích.
David – Toto je poslední píseň, kterou jsme dali dohromady, a když jsme šli nahrávat, byla stále nedokončená. ‚Doppler‘ má od všeho trochu, je to něco jako předehra. Úvodní část je poctou skladbě Big Drill Car ‚Take Away. Vše se nám nakonec povedlo, protože jsme ve studiu ještě dělali úpravy!
Growl
Jeremy – Naproti tomu ‚Growl‘ je o frustraci ze sebe a okolního světa, o neschopnosti zbavit se negativních vibrací a trochu propadnout cynismu.
David – Toto je jedna ze starších melodií, kterou jsme napsali pro LP, z doby, kdy byl Ryan Felgen ještě v kapele, připadalo mi, jako by to dostalo facelift, jakmile Ryan Tate přidal všechny své hráčské umy. Miluji vibrace Iron Maiden / Thin Lizzy s kytarovými harmoniemi. Líbí se mi také, že aranžmá je dost nezvyklé, chvíli se vše hromadí, než se rozezní vokály.
Run It Out
Jeremy – Název je rčení ve sportu baseballu, kde i když víte, že to pravděpodobně nedosáhnete, stejně se hodně snažíte a doufáte ve šťastnou přestávku. Po pandemii jsme všichni váhali pro návrat k normálu, v práci a ve společenském prostředí – bojoval jsem s pocitem, že věci stále nejsou úplně v pořádku, navzdory našemu kolektivnímu rozkolu nebyla situace úplně beznadějná.
David -Toto byla první píseň, kterou jsme napsali s Ryanem Tateem, byli jsme nadšení, že se můžeme prosadit, pokud jde o tempo a aranžmá. Každý měl spoustu opravdu inspirativních nápadů a my jsme to prostě zasekli v reálném čase. Rozhodně se zde opíráme o naši společnou lásku k Propagandhi. Rychlé bicí, strhující kytary a dynamická kobylka. Něco se vám nelíbí?
Checkers
Jeremy – Jako teenager jsem v neděli večer měl problém se dostat do postele. Nazval jsem to „nedělní syndrom“. Pamatuji si, jak jsem se doslova přehazoval někdy až do 2:00 do rána. Rychle vpřed do mých dospělých let a stále se čas od času objevuje stejný pocit všeobecné úzkosti. Často se k smrti trápím, i když vím, že věci většinou nakonec dobře dopadnou.
David – Jeremy Jessen nám během pandemie poslal kytarové party pro tuhle skladbu. Bylo to téměř plně realizováno a pamatuji si, že bylo opravdu snadné se sejít. Myslím na „Checkers“ jako na milostný dopis Doughboys, zejména na období Home Again. Já a oba Jeremyovi jsme spolu poprvé hráli v tribute bandu Doughboys, když mi bylo 16 let, takže tato kapela bude mít navždy velmi zvláštní místo v našich srdcích.
Call Me Stretchy
Jeremy – Všechno se za posledních několik let tak zpolitizovalo. Sociální média to ještě umocnily a osobní vztahy byly napjaté kvůli všem online potyčkám a lidem, kteří se snažili jeden druhého napadat. S přáteli se vždy snažím doufat v to nejlepší. Mám však hranice, které lze překročit.
David – Tohle je temný. Ten hlavní riff má atmosféru Allroy Saves. Kytarové sóla Ryana Tatea mi připomínají klasickou rockovou kapelu Boston, kterou je tak příjemné slyšet v písničce typu punk/hardcore. Rytmicky si myslím, že je to jedna z nejzajímavějších skladeb na albu – je to pop. Všichni milujeme kultovního telefonického žertaře Longmont Potion Castle, zvukovou ukázkou na samém konci je Alex Trebek (zesnulý hostitel herní show Jeopardy), který podrážděně odpovídá na hovor od LPC, který předstírá, že je řidič dodávky UPS jménem „Stretchy“, který se snaží vymámit platbu za velkou objednávku drnu z Thajska.
Bock Szn
Jeremy – Toto je v podstatě žvást na současný stav médií. Všichni si musíme zkontrolovat své informace – je tam spousta herců se zlým úmyslem.
David – Jen malý zábavný trhač, který jsme napsali, než jsme ho zahráli. Středně záznamový čistič palet.
Every Second
Jeremy – Tohle je o rodičovství a intenzitě ochrany mladých, ovlivnitelných lidí ve světě, který se zbláznil.
David – Pracovní název tohoto díla byl ‚Knappy‘, protože nám to připomínalo kapelu Knapsack a hru na kytaru Sergieho Loobkoffa (také Samiam). Toto je také starší skladba, kterou jsme napsali s Ryanem Felgenem. Moc se mi líbí ten rozpad kytary a její vedení, se kterým přišel Ryan Tate na začátku, prostě kytara vládne.
Always Eyes
Jeremy – Toto je píseň je pro mou ženu, která je i mým nejlepším přítelem.
David – Vždy se přimlouvám u Jeremyho, aby napsal více milostných písní, protože je tak skvělý v tom, že je dělá, aniž by to znělo přehnaně kýčovitě. Vokálně je ‘Always Eyes’ na Rage Gracefully určitě skvělým znamením a Ryanovo sólování na konci je epické. Hlavní riff připomíná hru Stephena Egertona z kapely ALL v skladbě ‚She’s My Ex.‘ Hustá a melodická změna ve středním tempu.
Tent City Dream
Jeremy – V téměř každém americkém městě jsou velké problémy s bezdomovectvím, chudobou a duševním zdravím, které nelze ignorovat. Majetní by se mohli lépe postarat o nemajetné. Spousta zachránců vyšší třídy je plná sraček.
David – Toto je nejstarší píseň na Rage Gracefully. Hráli jsme to živě s Ryanem Felgenem už v roce 2018, kdy se objevilo naše první vydání desky. Osobně je pro mě stále výzvou projít bez toho, abych to podělal, takže mě to nikdy neomrzelo. První polovina mi připomíná písničku Snuff nebo Guns n’ Wankers, ale pak zní jako Megadeth. Docela divoký.
Things We Do
Jeremy – Jakési pokračování některých stejných témat v ‚Call Me Stretchy‘ a ‚Tent City Dream.‘ Už žádné dělení, žádné svalování viny na ostatní. Musíme přestat vidět zdi a začít vidět cesty vpřed – společně.
David – Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších písniček. Veršovaný kytarový riff je tak hranatý a zajímavý a basový part Jeremyho Berga se kolem něj tak nádherně pohybuje. Sekce mostu je něco, na co jsem hrdý, protože jsem byl schopen začlenit rytmus vlaku (typicky slyšet v country písních) jako změnu pocitu s několika dlouhými jednoduchými snare rolls, které by Bill Stevenson vložil do Descendents. ‚ písně hozené, ale pro dobrou míru.
High Tide Time
Jeremy – Obecně platí, že pokora je vždy lepší než arogance.
David – Další skladba „High Tide Time“ má pěkný, pomalý groove. Rozhodně zde znovu odkazujeme na Big Drill Car s trochou Rival Schools, zejména v super cool basové partě Jeremyho Berga. Toto je další akt, který byl povýšen kytarovými svody Ryana Tatea v prostřední osmičce a také outrem – ty kousky mi skoro připomínají Smashing Pumpkins nebo tak něco.
Quiet While You’re Ahead
Jeremy – Textově je to všude, ale je to tak trochu pocta našemu původnímu kytaristovi Ryanu Felgenovi. Byli jsme tak dobří přátelé, když jsme byli malí, a i když jsme byli vykuchaní, když odešel od Rad Owla, skutečnost, že jsme jako dospělí strávili několik let spolu muzikou, byl nečekaný dar. Nebuďte smutní, že to skončilo, buďte vděční, že se to stalo.
David – Poslední výbuch vysokooktanové energie, než se rozloučíme. Všichni jsme velkými fanoušky málo známé kapely z Miami na Floridě jménem Quit a hudebně to zní hodně jako to, co oni hrají. Také to zní jako kapela, kterou měli Jeremy Jessen a Ryan Felgen na střední škole s názvem Crease. Pamatuji si, že když jsme poprvé jamovali ‚Quiet‘, okamžitě jsem věděl, že to bude poslední píseň na našem dalším albu. Ryan Tate má zase na začátku a na konci takové cool kytarové vedení a hlavní kytarový riff je zabiják. Nemůžu uvěřit, že to Jeremy Jessen může hrát při zpěvu! Tohle je další, kde se mi uleví, kdykoli se dostanu na konec, aniž bych ztroskotal, když to hrajeme živě. Atmosféra je super pozitivní a triumfální, prostě skvělý způsob, jak ukončit vystupování.
Alan – Ptát se vás zda jste někdy hráli v Česku, nebo na Slovensku?
David – Bohužel si nemyslím, že by někdo z nás hrál nebo cestoval do Čech nebo na Slovensko, ale je to na mém seznamu hodně vysoko! Měl jsem to štěstí, že jsem mohl cestovat do většiny zemí západní Evropy a Skandinávie, takže si myslím, že na řadě je určitě váš kraj. Můj oblíbený druh piva pochází z vaší země (Plzně), takže z něj opravdu musím udělat prioritu! Náš dobrý přítel Tim Schumann (z minneapoliské kapela Loss Leader) absolvoval několik sólových akustických turné po Česku a o svých zážitcích může říct ty nejúžasnější věci. Možná bychom se s ním mohli jednoho dne připojit na tour, nebo nám možná pomůžete zarezervovat nějaké koncerty nebo se dostat na nějaké festivaly?
Alan – Znáte nějaké kapely z Čech nebo Slovenska?
David – Je mi trapné říct, že neznám žádné kapely z této části světa, prosím, poučte nás, rádi se seznámíme s novou hudbou!
Alan – Předpoklad že letos 2024 se dostanete do Evropy hrát asi už ne? Co na rok 2025?
David – Určitě doufáme, že se dostaneme do Evropy někdy v roce 2025 nebo 2026, máme dobré spojení v Anglii a Německu a teď jsme si s vámi povídali, tak snad se naskytne příležitost a budeme moci hrát po celé Evropě . Potřebujeme jen někoho, kdo by nám pomohl s vybavením, dopravou a ubytováním (všechny velké překážky pro malou kapelu, jako jsme my).
Alan – Poslední otázka na kapelu a hraní. Kde se vám nejlépe hraje v USA? A proč? A kde nejraději hrajete v Evropě a proč zrovna tam? Klidně s bývalými kapelami?
David – Rad Owl má vždy opravdu dobré koncerty v Minnesotě a také v Coloradu a na Floridě, jednoduše proto, že tam jsme hráli nejvíce a máme mnoho přátel a příznivců. Dobrá představení můžete mít téměř kdekoli v USA. Vždy mě baví hrát historicky skvělá hudební města jako New York, San Francisco, Washington D.C., Seattle a Austin v Texasu. Obzvláště rád hraji v kanadských městech jako Vancouver, Toronto a Montreal. Všichni jsme zažili velmi nezapomenutelné zážitky i na menších, méně známých místech, zejména na Středozápadě, kde žijeme – lidé uprostřed země bývají o něco milejší a vděčnější, že jste si našli čas na hraní v jejich městě.
Pokud jde o Evropu, osobně jsem navštívil pouze Spojené království. Obzvláště jsem miloval hraní ve Skotsku, protože tito lidé mi svou vřelostí a vděčností připomínají americké středozápadní obyvatele. Mnoho z mých oblíbených kapel je také skotských, takže jsem se cítil velmi spjatý s tamní hudební scénou. Hrát v Londýně bylo samozřejmě vždycky vzrušující. Mám skvělou vzpomínku, jak Samiam a The Draft hráli na lodi v Paříži – to bylo jedinečné místo pro punkrockovou show! Vím, že Jeremy Bergo (baskytara) si užíval hraní ve Španělsku se Samiamem a mám spoustu kontaktů po celé této zemi a mám rodinu a přátele ve Skandinávii, takže doufejme, že se jednoho dne Rad Owl dostane i do těchto míst. Teď po rozhovoru s vámi jsem zvědavý na hraní v Praze a Bratislavě, abych byl upřímný!
Alan – Díky za rozhovor, a snad v roce 2025 se setkáme na koncertu v Praze, Plzni, nebo na jiném místě v Česku nebo na Slovensku.
David – Ať se to určitě stane! A děkujeme VÁM za sdílení naší hudby a také za trpělivost, když jsme pracovali na tomto rozhovoru. Na zdraví!
Melodic punk rock formed from ex-members Align, Samiam, Gratitude, Marble, Class of ’86, Jon Snodgrass, The Stereo, Dead History, All The Way Rider, etc. „Rage Gracefully“ is out now via Sell The Heart (US) and Engineer Records (UK). We will be hearing a lot more about this band.
Alan – Sending my regards to the other side of the salt puddle.
(David Jarnstrom / drums): Ahoj Alan! It’s so cool to be speaking to someone all the way over in The Czech Republic, we really appreciate you taking the time talk about our music.
Alan – I’ll put it this way. You are seasoned bards (musicians), have known each other personally for many years. After all. How did you come to form Rad Owl?
David – Myself, Jeremy Jessen (vocals, guitar) and Jeremy Bergo (bass) all grew up in Mankato, Minnesota, which is about 90 minutes south of Minneapolis, where we live now. Mankato is a smaller university town, and there was a great all-ages punk and hardcore scene there when we were in high school in the early 90s. We were lucky to see many of our heroes up close like Samiam, Propagandhi, ALL, Big Drill Car, Jawbreaker, Green Day and many others—just a mile or so away from our parents’ houses.
Mankato also supported local music, and we all were playing in our own bands together since we were teenagers. It was a very fertile and positive place for us to grow up as aspiring musicians. As we continued to develop as players in our 20’s and 30’s we sometimes drifted apart in our musical endeavors, but we always remained close friends. After many years of playing in various bands separately, we decided it would be fun to form a new band together that paid homage to our roots and the bands we loved when we were just kids trying to figure this whole music thing out.
Our first album (Madison Beast) came out in 2018 and features our good friend and fellow Mankato native Ryan Felgen on guitar and vocals. He was very important in developing our initial sound and aesthetic, and we were crestfallen when he decided to leave Rad Owl around the time of the pandemic. But before long we met our current lead guitar player, Ryan Tate, and he has definitely elevated our sound with his technical skill and overall sense of musicality. Ryan Tate likes a lot of the same bands that we reference on the first Rad Owl LP, but he’s coming from a bit of a different background sonically, which has helped us stretch out a bit more on Rage Gracefully. He is also a Minnesota native, from the northwest. We are so stoked to have him!
So, to sum it all up, Rad Owl was a deliberate nostalgia trip at first, and an excuse to hang out with old friends. But we are happy that it has evolved into something that sounds rather fresh and exciting to us, and hopefully to others as well.
Alan – Yes, I know almost all the bands you played in. But which one do you approach the most with your work? Samiam?
David – We all absolutely love Samiam. Particularly the early 90s records like Soar and Billy—those were massive influences on us as young kids just starting out. Rad Owl songs like ‘Every Second’ from Rage Gracefully, or ‘Standardized’ and ‘Divider’ (from Madison Beast) definitely borrow directly from Samiam.
Jeremy Bergo (bass) played in Samiam for a year or so. Back in 2006 he recorded Whatever’s Got You Down and toured on that LP in the US and EU. I tagged along with him on that EU tour and got to see a bunch of shows in Germany and France, with The Draft (3/4 of Hot Water Music) as main support. That was an amazing experience for both of us!
Our other previous notable bands don’t have too much in common with Rad Owl, to be honest. Jeremy Bergo was also in The Stereo, which was power pop. I was in Gratitude (with Jonah Matranga from Far and New End Original), which was more emo and straight-up major label rock. Jeremy Jessen (vocals, guitar) and myself were/are in a band called Align that is heavy, melodic post-hardcore (think Quicksand, Snapcase, Helmet), and my other current band, Dead History, is in a similar vein, though with more shoegaze elements. Ryan Tate’s (guitar) former band, Class of ‘86 was very shreddy—they sounded a lot like the Propagandhi-leaning songs that we have on Rage Gracefully. And Jeremy Jessen’s (vocals/guitar) band from long ago, Marble, was closer to what we do now in Rad Owl—progressive, metallic pop/skate-punk that’s a cross between Descendents/ALL and Iron Maiden.
So, I’d say it’s more the bands we were in as teenagers that sound closer to Rad Owl, which is why this project is so fun. We’re indulging our collective inner child! There’s also several bands I didn’t mention that we’ve been in together or separately that venture into post-punk and brit-pop and math-rock—and then there’s the various singer-songwriters we’ve played with as well (myself and Jeremy Bergo often tour as the rhythm section for Jon Snodgrass, for example). We are always trying different things as musicians. We like all kinds of music, so we need different projects to scratch various itches.
Alan – Your second album, Rage Gracefully, was released in the US and Europe. How did you come up with it? Or did the labels collude among themselves?
David – Jeremy Bergo (bass) struck up a friendship with Andy Pohl from Sell the Heart Records over the course of a couple years of playing at The FEST in Gainesville, Florida. Andy’s band Tsunami Bomb plays there often, and many of the bands on the STH roster play there too. The FEST is one of the best punk and hardcore festivals in the world, and Rad Owl has been very lucky to play there three of the last four years, including 2024. My first touring band, Attention (which Jeremy Bergo was also in), played the very first year of FEST in 2002, when there were only 50 or 60 bands total. Now there is something like 350 bands from around the world and it’s a major event.
We kept in touch with Andy throughout the process of recording Rage Gracefully, and he liked what he was hearing, so when we got the final mix and master, he was on board to help us get it out into the world. Such a sweet guy! Andy’s not only got a great label and distribution in the US, but he has connections in Europe as well, so he brokered the partnership with David Gameage and Engineer Records in the UK. We’ve yet to meet David in real life, but he’s been a prince to work with, and he’s been absolutely crucial in getting Rage Gracefully lots of exposure over there. David also connected us to Tim Dingleberry in Germany, so we have help on the EU mainland too. We feel very fortunate that David and Tim have been backing us, even though we’ve not played a single gig across the Atlantic (as Rad Owl, at least).
Alan – Rage Gracefully, how do you feel about your work on this album?
David – I think I speak for all of us in saying that we are very proud of how this album turned out. We worked on these songs for a very long time to get them just right. And on a personal level, I had to really focus on getting into top physical shape after the pandemic just to be able to play drums on some of the faster ones!
Everything, from the songs and the performances, to the production and the sonic quality, to the artwork and the packaging—it all came together better than our wildest dreams. We were very happy with our first record too, and when I hear those songs today I think they still hold up very well. But as musicians and creators of any form of art, you are always striving to do better than the last time. And I believe we did that with Rage Gracefully. The instrumentation is so tight and complimentary, and every song feels more cinematic and emotive to me. It also helps that Jeremy Jessen (vocals) took extra time and care with lots of harmonies. He’s such a talented singer, and we really pushed him to add more vocal layers, as opposed to the first record, which is sparser in that regard. Add it all up and I think Rad Owl went from being a fun little side project to a band that ought to be considered quite professional now. We leveled up, so to speak.
Alan – Where have you appeared with the album? Concerts festivals across the states, have you toured or will you tour with this album?
David – Because we are all in multiple bands, and we all have full-time jobs, and some of us have families, it’s hard to do the amount of touring that we used to in our twenties and thirties. But we do try to get out to as many places as possible when our combined schedules allow. We play in the Midwest most often, where we live (Minneapolis, Chicago, etc.). But we’ve made it to the southeast (Atlanta, several cities in Florida) and northeast (Boston, Montreal) and we play Colorado pretty regularly. In 2025, we hope to play the west coast and more of the east coast, and our bucket list dream is to play overseas—fingers crossed!
Alan – I’m not sure, I think you have a big fan base all over the world. Just because of the previous bands. What do they say about the creation of Rad Owl? And what do the fans say about the new album? I don’t mean reviews and the like. Just people who like you.
David – We’ve been very lucky in that people have been very supportive of this band from the moment we announced our existence. Of course, in Minnesota we have a base of friends and people who liked our previous bands who have been helping us from day one, but even more encouraging is that we seem to make new fans every time we play somewhere new, or when our records reach a new market (like Czechia). Our experience in Canada has been incredible—it feels like we’ve really added a lot of new fans there in 2024, especially after we played Pouzza Fest in Montreal. And a lot of people have sent us nice messages from all over Europe, which is a very big deal for us! Overall, the response to the new album has been very positive, we are so happy people seem to really “get” what we are trying to do.
Alan – Can you briefly describe to us what the songs are about not only lyrically, but also musically?
Doppler
(Jeremy / vocals, guitar) – We wanted to kick off the record with something uplifting and positive, as so much of Rage Gracefully was written during the pandemic and the ongoing political strife in America and the difficult post-George Floyd years here in Minneapolis. The lyrics are about renewal, reflection, new beginnings, and holding out hope in the face of a difficult moment in time in one’s relationships.
(David / drums): This is the last song we put together, and it was still unfinished when we went in to record. ‘Doppler’ has a little bit of everything, it’s kind of like an overture. The opening part is an homage to Big Drill Car’s song ‘Take Away.’ We worked really hard on that middle section and the transition into the double time part for the final chorus, and then ending with that epic outro—we were relieved that it all worked out in the end, because we were still figuring it out in the studio!
Growl
(Jeremy / vocals, guitar): Conversely, ‘Growl’ is about frustration with yourself and the world around you, and being unable to let go of negative vibes, giving into cynicism a bit.
(David / drums): This is one of the older tunes we wrote for the LP, dating back to when Ryan Felgen was still in the band, but it felt like it got a facelift once Ryan Tate added all of his amazing lead parts. I love the Iron Maiden / Thin Lizzy vibes with the guitar harmonies. I also like that the arrangement is rather unusual, it builds up for a while before the vocals kick in.
Run It Out
(Jeremy / vocals, guitar): The title is a saying in the sport of baseball, where even though you know you probably aren’t going to make it, you try hard anyway, and hope for a lucky break. After the pandemic, we were all flailing for a return to normalcy in our friendships and work and social environments—I was fighting this feeling that stuff still wasn’t quite right, yet despite our collective discombobulation, the situation was not entirely hopeless.
(David / drums): This was the first song we wrote with Ryan Tate, and we were excited to push ourselves in terms of the tempo and arrangement. Everyone had a lot of really inspired ideas and we just jammed it out in real time. We are definitely leaning into our shared love of Propagandhi here. Speedy drums, shreddy guitars and a dynamic bridge section, what’s not to like?
Checkers
Jeremy – I used to have a very hard time getting to bed on Sunday nights as a teenager. I dubbed it “Sunday Syndrome.” I remember literally tossing and turning sometimes until 2:00 in the morning. Fast forward to my adult years and that same feeling of general anxiety still presents itself from time to time. I often worry myself to death, even though I know things usually end up okay in the end.
David – Jeremy Jessen sent us the guitar parts for this one during the pandemic. It was pretty much fully realized and I remember it being really easy to come together. I think of “Checkers” as a love letter to the Doughboys, particularly the Home Again period. Myself and both of the Jeremys first played together in a Doughboys tribute band back when I just turned 16 years old, so that band will forever hold a very special place in our hearts.
Call Me Stretchy
Jeremy – Everything became so politicized over the last several years. Social media magnified this, and personal relationships were strained with all the online shouting matches and people trying to one-up each other. I always try to hope for the best with my friends. I have a line that can be crossed, though.
David – This is a dark one. That main riff has got an Allroy Saves kind of vibe. Ryan Tate’s guitar leads remind me of the classic rock band Boston, which is so rad to hear on a punk/hardcore-type song. Rhythmically, I think this is one of the most interesting tracks on the album—there’s a push and pull to the pulse. We all love the cult phone prank artist Longmont Potion Castle, and that audio sample at the very end is Alex Trebek (the late Jeopardy game show host) responding in exasperation on a call from LPC, who is pretending to be a UPS delivery driver named “Stretchy” who is trying to extract payment for a large order of sod from Thailand.
Bock Szn
Jeremy – This is basically a rant on the current state of media. We all need to double check our information—there’s a lot of bad faith actors out there.
David – Just a fun little ripper that we wrote in the time it took to play it. A mid-record palette-cleanser.
Every Second
Jeremy – This one’s about being a parent, and the intensity of having to protect young, impressionable people in a world that’s gone batshit crazy.
David – The working title for this one was ‘Knappy,’ because it reminded us of the band Knapsack, and the guitar playing of Sergie Loobkoff (also of Samiam). This is another older one that we wrote with Ryan Felgen. I love that guitar breakdown so much, and the lead that Ryan Tate came up with at the beginning just rules.
Always Eyes
Jeremy – This is a song for my wife, who is also my best friend.
David – I’m always pleading for Jeremy to write more love songs, because he’s so great at doing them without sounding overly cheesy. Vocally, ‘Always Eyes’ is a high-water mark on Rage Gracefully for sure, and Ryan’s soloing at the end is epic. The main riff recalls Stephen Egerton’s playing on ALL songs like ‘She’s My Ex.’ A thick and melodic mid-tempo change-up.
Tent City Dream
Jeremy – There are large scale problems with homelessness, poverty and mental health that have become impossible to ignore in pretty much every American city. The haves could stand to take better care of the have nots. A lot of higher class saviors are full of shit.
David – This is the oldest song on Rage Gracefully. We were playing it live with Ryan Felgen as far back as our first record release shows in 2018. Personally, it’s still a challenge for me to get through without screwing up, so I’ve never gotten sick of it. The first half reminds me of a Snuff or Guns n’ Wankers song, but then the breakdown sounds like Megadeth. Pretty wild!
Things We Do
Jeremy – Sort of a continuation of some of the same the themes in ‘Call Me Stretchy’ and ‘Tent City Dream.’ No more division, no placing all the blame on others. We need to stop seeing walls and start seeing pathways forward—together.
David – This is one of my favorite songs to play. The verse guitar riff is so angular and interesting, and Jeremy Bergo’s bass part moves around it so delightfully. The bridge section is something I’m proud of, as I was able to incorporate a train beat (typically heard in country songs) as a change in feel, with a few of those long single stroke snare rolls that Bill Stevenson would put into Descendents’ songs thrown in for good measure.
High Tide Time
Jeremy – As a general rule, humility is always better than hubris.
David – Another “change-up” song, ‘High Tide Time’ has a nice, slow groove to it. We definitely reference Big Drill Car again here, with a dash of Rival Schools, particularly in Jeremy Bergo’s super cool bass part. This is another one that was elevated by Ryan Tate’s guitar leads in the middle eight and the also the outro—those bits almost remind me of Smashing Pumpkins or something.
Quiet While You’re Ahead
Jeremy – This one is all over the place lyrically, but it’s somewhat of a tribute to our original guitar player, Ryan Felgen. We were such good friends when we were kids, and while we were gutted when he stepped away from Rad Owl, the fact that we got to spend a few years making music with each other as adults was such an unexpected gift. Don’t be sad that it’s over, be grateful that it happened.
David – One last blast of high octane energy before we say goodbye. We’re all massive fans of a little-known band from Miami, Florida called Quit, and musically this one sounds a lot like what they do best. It also sounds like the band Jeremy Jessen and Ryan Felgen had in high school called Crease. I remember the first time we jammed ‘Quiet’ I immediately knew it would be the last song on our next album. Once again, Ryan Tate has such a cool guitar lead at the beginning and end, and the main guitar riff is a killer. I can’t believe Jeremy Jessen can play that while singing! This is another one where I’m relieved whenever I get to the end without train wrecking when we play it live. The vibe is super positive and triumphant, just a great way to end things.
Alan – Asking you if you have ever played in the Czech Republic or Slovakia is pointless when we know that you have. With the previous bands, how many times have you been to the Czech Republic or Slovakia? And where did you like it the most?
David – Unfortunately, I do not believe any of us have played or traveled to the Czech Republic or Slovakia, but it is very high on my list! I’ve been lucky to travel to most of the countries in Western Europe and Scandinavia, so I’m thinking your neck of the woods is definitely next. My favorite kind of beer comes from your country (pilsner), so I really need to make it a priority! Our good friend Tim Schumann (from the Minneapolis band Loss Leader) has done a couple solo acoustic tours of Czechia and has the most amazing things to say about his experiences there. Maybe we can tag along with him one of these days, or perhaps you can help us book some shows or get on some festivals?
Alan – Do you know any bands from the Czech Republic or Slovakia? At least the ones you played with in the clubs?
David – I am embarrassed to say I do not know any bands from that part of the world, please educate us, we love learning about new music!
Alan – The assumption is that this year 2024 you will get to play in Europe, maybe not? What for 2025? Do you want to play again in Prague, Bratislava?
David – We certainly hope to make it over to the EU sometime in 2025 or 2026, we have good connections in England and Germany, and now we’ve been chatting with you, so hopefully an opportunity will arise and we can play all over Europe. We just need someone to help us with gear and transport and lodging (all big hurdles for a small band like us).
Alan – One last question about the band and playing. Where is the best place to play in the US? And why? And where do you most like to play in Europe and why?
David – Rad Owl always has really good shows in Minnesota, and also in Colorado and Florida, simply because that’s where we’ve played the most and have many friends and supporters. But you can have good shows almost anywhere in this country. I always enjoy playing the historically great music cities like New York, San Francisco, Washington D.C., Seattle and Austin, Texas. And I especially like playing Canadian cities like Vancouver, Toronto and Montreal. But we’ve all had very memorable experiences in smaller, lesser known places as well, particularly in the Midwest where we live—people in the middle of the country tend to be a bit nicer and more grateful that you took the time to play in their towns.
As far as Europe, I personally have only toured the UK. I especially loved playing in Scotland, as those people remind me of American Midwesterners in their warmth and gratitude. Many of my favorite bands are Scottish as well, so I felt very connected to the music scene there. And it was always a thrill to play in London, of course. I have a great memory of Samiam and The Draft playing on a boat in Paris—that was a unique venue for a punk rock show! I know Jeremy Bergo (bass) enjoyed playing in Spain with Samiam, and I have lots of connections all over that country, and I have family and friends in Scandinavia, so hopefully one day Rad Owl can get to those places too. But now after talking to you I’m most curious about playing in Prague and Bratislava, to be honest!
Alan – Thanks for the interview, and maybe in 2025 we will meet at a concert in Prague, Pilsen, or somewhere else in the Czech Republic or Slovakia.
David – Let’s make that happen for sure! And thank YOU for sharing our music, and also for your patience while we worked through this interview. Na zdraví!
