Mike Verba, vlastním jménem Michał Wierba, hráč na piáno, spolupracuje s muzikanty na dvou kontinentech. Evropa a USA. Po několikaleté spolupráci se známým americkým bubeníkem Ronniem Burragem a společně vydaném albu „The Dance of The Great Spirit“ ve Spojených státech zve Mike Verba ke spolupráci další hvězdu jazzového světa – vynikajícího saxofonistu Wayna Escofferyho, držitel ceny Grammy, brilantní sideman největších jazzových hvězd. Michał Wierba All Stars – je dalším krokem na cestě polského pianisty ve světě jazzu, který boří hranice a spojuje kontinenty a kultury. Po letech zkušeností na polských i amerických pódiích vytváří Michał Wierba pod svým jménem svou první mezinárodní kapelu, která nabízí publiku novou kvalitu – opravdovou moderní jazzovou fúzi 21. století. Projekt pokračuje i v roce 2024 dalšími jazzovými hosty, jako jsou americký basista Daryll Hall a polský trumpetista Piotr Wojtasik. V letošním roce 2024 vychází sólové album s názvem Pop Fiction na Německém labelu ZYX Music které je pouze instrumentální na piáno. Nenajdeme zde pouze jazz, ale propojení jazzu s dalšími hudebními žánry. Od popu po art rock.
Alan – Ahoj Mike. Mohl by ses nám tedy trochu více představit.
Mike – Jasně! Jsem jazzový pianista a skladatel, který rád posouvá hranice toho, co klavír a jazz umí. Začal jsem hrát poměrně pozdě, v 17 letech. Ztracený čas jsem dohnal velkým nasazením a dlouhými tréninky. V průběhu let jsem měl to štěstí, že jsem vyhrál několik soutěží, nahrál několik alb a koncertoval po celém světě. Moje hudba mísí tradiční jazzové prvky s moderními vlivy a zahrnuje vše od elektronické hudby po současné klasické žánry. Stále hledám nové způsoby, jak se spojit s posluchači a dát jazzu pocit, že je relevantní pro dnešní svět. Mimo hudbu velmi věřím v neustálý vývoj a výzvy, ať už je to spolupráce s jinými umělci, experimentování s novými zvuky nebo hledání inspirace na nečekaných místech. Hudba je pro mě víc než jen řemeslo – je to rozšíření toho, kdo jsem, a způsob, jak objevovat svět.
Alan – Kdy, v jakém roce začala tvá kariéra jazzového klavírního hráče?
Mike – Na klavír jsem začal hrát, když mi bylo 17 let. Cvičil jsem 9 až 11 hodin denně, abych se stal nejlepším, protože jsem věděl, že na klavíristu začínám opravdu pozdě. V roce 2008 jsem vyhrál Bielska Zadymka Jazzowa, což, dalo by se říci, znamenalo začátek mé kariéry. Poté jsem nahrál první album Black Jack a začal hrát profesionálně.
Alan – Odrazem do světa hudby bylo co? Kdy si tě začal svět všímat?
Mike – Po roce 2008 jsem vyhrával každou soutěž v Polsku a začal jsem vystupovat i na mezinárodní úrovni. Nahrál jsem čtyři alba a začal si budovat silnou reputaci v Polsku. Později jsem začal spolupracovat s Ronniem Burragem, bubeníkem z USA, a vytvořili jsme spolu album. Dance of the Great Spirit byl směsicí jazzu, elektronické a etnické hudby.
Alan – Když bys srovnal Evropu a USA. Jaké jsou rozdíly pro muzikanta na těchto dvou kontinentech?
Mike – Největší rozdíl spočívá v publiku a příležitostech. V Evropě je jazz jako umělecká forma hluboce oceňován a publikum bývá trpělivější a otevřenější experimentálním nebo avantgardním stylům. Kulturní podpora je také silnější, vládní financování a festivaly usnadňují hudebníkům najít platformy pro vystoupení. V USA má jazz jinou energii – je více zakořeněný v tradici a historii, což vytváří živou scénu, zejména ve městech jako New York a New Orleans. V USA existuje určitá syrovost a konkurenční výhoda, která nutí hudebníky neustále se vyvíjet. Na druhou stranu, trh může být tvrdší kvůli obrovskému množství talentů a ve srovnání s Evropou je tu menší finanční podpora. V konečném důsledku oba kontinenty nabízejí něco jedinečného. Evropa vám dává prostor k uměleckému růstu, zatímco USA vás tlačí, abyste zdokonalili své řemeslo a vytvořili svou identitu.
Alan – V jakém vztahu jsi se ZYX Music?
Mike – Mám s nimi dlouhodobou smlouvu, takže se snažím vydat album každý rok. Mám spoustu nápadů na nová alba, takže je vždy na čem kreativním pracovat!
Alan – V roce 2024, jsi vydal své sólové album, pouze na klavír/piáno – formu jazzu jsi posunul až k jakým hranicím?
Mike – Toto nebylo jen tradiční sólové klavírní album – chtěl jsem předefinovat, čím by mohlo být moderní sólové klavírní album. Začlenil jsem elektronické prvky, použil ROLI Seaboard pro expresivní zvukové plochy a prolnul moderní klasické vlivy s jazzem. Silný důraz je kladen na virtuozitu se složitými smyčkami a vrstvenými texturami, stejně jako na momenty řízené syntezátorem, které dodávají moderní nádech. Je to fúze akustického a elektronického, kde se klavír stává všestranným, vícerozměrným nástrojem. Takhle pro mě vypadá posouvání hranic jazzové formy v dnešním světě.
Alan – Jak už jsem uvedl. Pop Fiction je albem kde se opíráš o další hudební vlivy. Nechalo by se říci že zde zazní klasický jazz, dále pak pop jazz, art jazz atd… Co tě k tomu vedlo?
Mike – Svět se změnil a stejně tak se změnil i způsob, jakým komunikujeme prostřednictvím hudby. Klavírní technika – virtuozita, tón, dotek – zůstala konzistentní, ale vše ostatní se vyvinulo. Teď mluvíme jiným hudebním jazykem. Jazzové standardy již nejsou měřítkem naší doby; místo toho standardy, ze kterých čerpáme, jsou popové písně, se kterými se dnes lidé spojují. Stále si půjčuji zvuky, rytmy a textury z populární hudby, ale pocházejí z úplně jiné zvukové krajiny než dříve. Zvuky a očekávání se posunuly a to jsem chtěl reflektovat. Pro mě sólový klavírní instrumentální vzorec volal po redefinici – aby rezonoval s tím, co lidé slyší nyní, ne před desítkami let. Toto album je můj způsob, jak překlenout tuto propast a vytvořit hudbu, která bude relevantní, moderní a hluboce propojená se současností.
Alan – Ohledně tohoto alba, jak se ti s ním koncertuje? Jezdíš hodně po představení?
Mike – Jedeme na turné s triem a některé písně hraji sólo během koncertů. Miluji škálu barev, které trio přináší – dodává hudbě hloubku a rozmanitost. Zároveň mě velmi baví hrát sólo, protože vytváří přímé spojení s publikem a umožňuje mi prozkoumat celou paletu klavíru na vlastní pěst. Právě teď plánujeme evropské turné na rok 2025 s tímto materiálem. Jsem nadšený, že mohu přinést album různému publiku a vidět, jak rezonuje v různých prostředích. Je to dynamický zážitek, který vyvažuje souhru tria s intimitou sólového vystoupení.
Alan – Pop Fiction album, jak přijalo jazzové obecenstvo? Ono se občas stává, že máš ortodoxní posluchače, kteří nechtějí přijmout změny.
Mike – Když narazím na nelad, obvykle hraji jednu píseň „normálním způsobem“. Jakmile to udělám, lidé mají tendenci chápat, co dělám a proč. Myslím, že opravdu záleží na důvěře – zda publikum důvěřuje tomu, že interpret si je plně vědom svého řemesla a přesně ví, co dělá. Jakmile je tato důvěra nastolena, lidé jsou ochotni následovat můj tok. Vím, že to může znít sebevědomě, ale tohle je moje řemeslo – je to moje rozšíření. Naučil jsem se své lekce a zaplatil své poplatky, než jsem objevil svůj vlastní způsob hraní. Je to přirozený proces, kterým prošli všichni „staří mistři“. Rozdíl je v tom, že dnes je náš „osobní zvuk“ utvářen zcela jinou realitou. To znamená, že mi nevadí malá výzva, jako když se někdo zeptá: „Umíš hrát nějaké standardy?“ Ve skutečnosti mě baví výzvy – udržuje mě to ostré a připomíná mi kořeny této umělecké formy. Ale nakonec chci, aby moje hudba odrážela to, kde jsem a kde jsme dnes my všichni, nejen to, kde jsme byli.
Alan – Ono nebudu se ptát na další tvorbu, teď je stále čerstvé toto album. Co s ním připravuješ. Celosvětové turné? Nebo pojedeš (jezdíš) Evropu a USA?
Mike – Prozatím se zaměřujeme na to, aby se toto album dostalo co největšímu počtu posluchačů. Plánujeme evropské turné na rok 2025 a 2026, z čehož jsem opravdu nadšený. Evropa byla vždy skvělým místem pro jazz a myslím, že materiál z tohoto alba tam bude dobře rezonovat. Pokud jde o USA, je to určitě na radaru. Jazz tam má tak hluboké kořeny a rád bych viděl, jak toto moderní pojetí sólového klavíru a triového jazzu přijme americké publikum. I když by světové turné bylo neuvěřitelné, beru to krok za krokem a zaměřuji se na to, aby každé vystoupení bylo výjimečné a spojilo se s publikem, ať hrajeme kdekoli. Toto album je pro mě velmi osobní, takže mu chci na pódiu věnovat čas a pozornost, kterou si zaslouží.
Alan – Česko + Slovensko. Znají tě v těchto dvou krajinách? Hrál nebo budeš zde hrát?
Mike – Ještě jsem tam nehrál, ale rád bych. Obě země mají bohatou hudební tradici a vášnivé publikum, takže je rozhodně na mém seznamu míst, kde bych mohl vystupovat. Doufám, že s evropským turné, které plánujeme na roky 2025 a 2026, budu mít příležitost přiblížit svou hudbu i českému a slovenskému publiku. Bylo by vzrušujícím zážitkem spojit se tam s posluchači.
Alan – Když už jsme u Česka a Slovenska. Jsem přesvědčen že znáš některé muzikanty. Kteří to jsou? A kdo ti je z nich nejbližší?
Mike – Pamatuji si, že když jsem byl dítě, slyšel jsem Petera Lipu – je to taková legenda a průkopník jazzu v regionu. Během studií jsem měl také možnost pracovat s hudebníky ze Slovenska a České republiky, jako je Dano Šoltis, který je neuvěřitelný bubeník, a Vít Kříšťan, který je jedním z nejtalentovanějších jazzových klavíristů na české scéně.
I když bych neřekl, že mám k nějakému konkrétnímu hudebníkovi z regionu moc blízko, vždy jsem obdivoval neuvěřitelnou kreativitu a technickou zručnost, kterou čeští a slovenští jazzoví umělci přinášejí na stůl. Mají jedinečný způsob prolínání tradice s inovací, což se mnou rezonuje.
Alan – I v jazzové scéně se občas odehrají vtipné zážitky z koncertování. Máš nějaký vtipný zážitek pro zasmání?
Mike – Jedna noc v New Yorku vyniká, i když to v té době nebylo vtipné – naučilo mě to něco hlubokého o posouvání limitů. Chytil jsem těžkou infekci a měl jsem 39 stupňů horečky. Byl jsem tak slabý, že jsem se sotva dostal na lavici klavíru. Těsně před začátkem představení jsem si říkal: „Jak to zvládnu?“
Ale pak začala hudba a stalo se něco zvláštního – úplně mě to vtáhlo. Odehrál jsem dva sety, celkem asi 2,5 hodiny, a nic z toho si nepamatuji. Nějak se mi potom podařilo dostat se domů a spal jsem tři dny v kuse.
Když jsem si konečně poslechl záznam toho pořadu, byl jsem šokován – ve skutečnosti tam byl rozdíl ve výkonu. Byla to nejlepší noc z celého turné. Moje tělo se nějak přizpůsobilo situaci a hudba mě provázela. Ten večer jsme dokonce sklidili velký potlesk.
Byla to neskutečná zkušenost, ale naučila mě, že s Mikem Verbou můžeme jít za hranice toho, co si myslíme, že jsou naše limity. Hudba má způsob, jak převzít vládu, bez ohledu na okolnosti.
Alan – Díky za rozhovor, a doufám že se sejdeme na nějakém vystoupení v Česku nebo na Slovensku, které ti snad zajistí Klaus. Díky za rozhovor a drž se svého umění.
Mike Verba, real name Michał Wierba, a piano player, works with musicians on two continents. Europe and the USA. After several years of cooperation with the well-known American drummer Ronnie Burrag and the joint release of the album „The Dance of The Great Spirit“ in the United States, Mike Verba invites another star of the jazz world to cooperate – the excellent saxophonist Wayne Escoffery, winner of the Grammy Award, brilliant sideman of the biggest jazz stars. Michał Wierba All Stars – is the next step on the path of the Polish pianist in the world of jazz, which breaks down borders and connects continentsand cultures. After years of experience on Polish and American stages, Michał Wierba created his first international band under his own name, which offers the audience a new quality – a real modern jazz fusion of the 21st century. The project continues in 2024 with other jazz guests, such as American bassist. Daryll Hall and Polish trumpeter Piotr Wojtasik. In 2024, a solo album called Pop Fiction was released on the German label ZYX Music. It is only instrumental for piano. We will not only find jazz here but also the connection of jazz with other musical genres, from pop to art rock.
Alan – Hi Mike. So could you please introduce yourself to us a bit more?
Mike – Sure! I’m a jazz pianist and composer who loves pushing the boundaries of what the piano and jazz can do. I started playing relatively late, at 17, but I made up for lost time with a lot of dedication and long practice sessions. Over the years, I’ve been fortunate to win several competitions, record multiple albums, and tour internationally. My music blends traditional jazz elements with modern influences, incorporating everything from electronic music to contemporary classical ideas. I’m always looking for new ways to connect with listeners and make jazz feel relevant to today’s world. Outside of music, I’m a big believer in constantly evolving and challenging myself, whether it’s through collaborating with other artists, experimenting with new sounds, or finding inspiration in unexpected places. For me, music is more than a craft—it’s an extension of who I am and a way to explore the world.
Alan – When and in what year did your career as a jazz piano player begin?
Mike – I started playing piano when I was 17. I practiced 9 to 11 hours a day to become as good as possible because I knew I was starting really late for a piano player. In 2008, I won Bielska Zadymka Jazzowa, which you could say marked the beginning of my career. After that, I recorded my first album, BlackJack, and began playing professionally.
Alan – What was the jump into the world of jazz? When did the world start noticing you?
Mike – At the time, I was winning every competition in Poland and started performing internationally as well. We recorded four albums and began to establish a strong reputation in Poland. Later, I started collaborating with Ronnie Burrage, a drummer from the U.S., and we created an album together. Dance of the Great Spirit was a blend of jazz, electronic, and ethnic music.
Alan – If you were to compare Europe and the US. What are the differences for a musician on these two continents?
Mike – The biggest difference lies in the audience and the opportunities. In Europe, there’s a deep appreciation for jazz as an art form, and audiences tend to be more patient and open to experimental or avant-garde styles. The cultural support is also stronger, with government funding and festivals that make it easier for musicians to find platforms to perform. In the U.S., jazz has a different energy—it’s more rooted in tradition and history, which creates a vibrant scene, especially in cities like New York and New Orleans. There’s a certain rawness and competitive edge in the U.S. that pushes musicians to constantly evolve. On the flip side, the market can be tougher because of the sheer volume of talent, and there’s less financial support compared to Europe. Ultimately, both continents offer something unique. Europe gives you space to grow as an artist, while the U.S. pushes you to refine your craft and carve out your identity.
Alan – What is your relationship with ZYX Music?
Mike – I have a long-term contract with them, so I aim to release an album every year. I have a lot of ideas for new albums, so there’s always something creative to work on!
Alan – This year 2024, you released your solo piano/piano-only album, you pushed the jazz form to what limits?
Mike – This wasn’t just a traditional solo piano album—I wanted to redefine what a modern solo piano album could be. I incorporated electronic elements, used the ROLI Seaboard for expressive soundscapes, and blended modern classical influences with jazz. There’s a strong focus on virtuosity, with intricate loops and layered textures, as well as synth-driven moments that add a contemporary edge. It’s a fusion of acoustic and electronic, where the piano becomes a versatile, multi-dimensional instrument. For me, this is what pushing the limits of the jazz form looks like in today’s world.
Alan – As I stated earlier, Pop Fiction is an album where you rely on other musical influences. It could be said that classical jazz will be heard here, followed by pop jazz, art jazz, etc… What led you to this?
Mike – The world has changed, and so has the way we communicate through music. Piano technique—virtuosity, tone, touch—has remained consistent, but everything else has evolved. We’re speaking a different musical language now. Jazz standards are no longer the benchmarks of our time; instead, the standards we draw from are the pop songs people connect with today. I still borrow sounds, rhythms, and textures from popular music, but they come from a vastly different sonic landscape than before. The sounds and expectations have shifted, and I wanted to reflect that. For me, the solo piano instrumental formula was crying out for redefinition—to resonate with what people are hearing now, not decades ago. This album is my way of bridging that gap and creating music that feels relevant, modern, and deeply connected to the present.
Alan – Regarding this album, how is touring with it? Do you have a lot of shows?
Mike – We’re touring with a trio, and I play some of the songs solo during the shows. I love the range of colors the trio brings—it adds depth and variety to the music. At the same time, I really enjoy playing solo because it creates a direct connection with the audience and allows me to explore the full palette of the piano on my own. Right now, we’re planning a European tour for 2025 with this material. I’m excited to bring the album to different audiences and see how it resonates in various settings. It’s a dynamic experience, balancing the interplay of the trio with the intimacy of solo performance.
Alan – Pop Fiction album, how was it received by the jazz audience? It sometimes happens that you have orthodox listeners who do not want to accept changes.
Mike – When I encounter resistance, I usually play one song “the regular way.” Once I do that, people tend to understand what I’m doing and why. I think it really comes down to trust—whether the audience trusts that the performer is fully conscious of their craft and knows exactly what they’re doing. Once that trust is established, people are willing to follow my flow. I know this might sound confident, but this is my craft—it’s an extension of myself. I’ve learned my lessons and paid my dues before discovering my own way of playing. It’s a natural process that all the “old masters” went through. The difference is that today, our “personal sound” is shaped by a completely different reality. That said, I don’t mind a little challenge, like someone asking, “Can you play some standards?” I actually enjoy challenges—it keeps me sharp and reminds me of the roots of this art form. But ultimately, I want my music to reflect where I am and where we all are today, not just where we’ve been.
Alan – I won’t ask about further work, because this album is still fresh. What are you planning with it? A world tour? Or will you go to Europe and the USA?
Mike – For now, the focus is on bringing this album to as many audiences as possible. We’re planning a European tour for 2025 snd 2026 and press, which I’m really excited about. Europe has always been a great place for jazz, and I think the material from this album will resonate well there. As for the USA, it’s definitely on the radar. Jazz has such deep roots there, and I’d love to see how this modern take on solo piano and trio jazz is received by American audiences. While a world tour would be incredible, I’m taking it step by step, focusing on making each performance special and connecting with audiences wherever we play. This album is very personal to me, so I want to give it the time and attention it deserves on stage.
Alan – Czech Republic + Slovakia. Do they know you in these two countries? Have you played or will you play here?
Mike – I haven’t played there yet, but I’d love to. Both countries have a rich musical tradition and passionate audiences, so it’s definitely on my list of places to perform. Hopefully, with the European tour we’re planning for 2025 and 2026, I’ll have the opportunity to bring my music to Czech and Slovak audiences as well. It would be an exciting experience to connect with listeners there.
Alan – Speaking of the Czech Republic and Slovakia. I’m sure you know some musicians. Which ones are they? And which of them is closest to you?
Mike – I remember hearing Peter Lipa when I was a child—he’s such a legend and a pioneer of jazz in the region. During my studies, I also had the chance to work with musicians from Slovakia and the Czech Republic, like Dano Šoltis, who’s an incredible drummer, and Vít Kříšťan, who is one of the most talented jazz piano players on the Czech scene.
Although I wouldn’t say I’m very close to any particular musician from the region, I’ve always admired the incredible creativity and technical skill that Czech and Slovak jazz artists bring to the table. They have a unique way of blending tradition with innovation, which resonates with me.
Alan – Even in the jazz scene, sometimes funny concert experiences take place. Do you have any funny experiences?
Mike – One night in New York stands out, though it wasn’t funny at the time—it taught me something profound about pushing limits. I had caught a severe infection and was running a 39-degree Celsius fever. I was so weak I barely made it to the piano bench. Right before the show started, I thought, „How am I going to handle this?“
But then the music began, and something strange happened—I got completely drawn into it. I played two sets, about 2.5 hours in total, and I don’t remember any of it. Somehow, I managed to get home afterward and slept for three days straight.
When I finally listened to the recording of that show, I was shocked—actually there was a difference in the performance. It was the best night from the whole tour. My body had somehow adapted to the situation, and the music carried me through. We even got a standing ovation that night.
It was a surreal experience, but it taught me that we can erview with Mike Verba go beyond what we think our limits are. The music has a way of taking over, no matter the circumstances.
